Vogue Leaders

Dobrá výloha musí vytrhnout z každodennosti. Prodává nejen zboží, ale i emoce

Při každé cestě městem míjíme desítky výloh, málokterá ale dokáže opravdu upoutat naši pozornost. Majitelka second handu Malé černé Barbora Koniakovská strávila deset jako visual merchandiser ve velkém módním řetězci. Jak to, co se naučila v korporátu, aplikuje v každodenním fungování malého butiku? A jak vzniká vizuální identita obchodu s módou a proč jsou kamenné prodejny důležité i v éře online nakupování?
Foto: Getty images

Jako visual merchandiser jste v H&M a COS strávila deset let. Co přesně práce vizuála obnáší a jakým způsobem se vytváří vizuální identita obchodu?

V rámci řetězců je vždycky hlavní myšlenka, že zákazník má mít z obchodu stejný pocit, ať do něj jde kdekoliv na světě. Pevně dané jsou například barvy, se kterými visual merchandiser, slangově vizuál, nemůže hýbat, protože se řídí trendy. Občas jsem od známých slýchala, že v jednom obchodě mají lepší zboží než v jiném. Tak to úplně není, obchody zpravidla nabízejí stejné produkty — až na pár výjímek, kdy se exkluzivnější kusy dostávají do frekventovanějších poboček v centrech velkých měst. Na vizuálovi ale je vyhodnotit, které produkty jsou nejlepší, případně mají největší potenciál po komerční stránce; jeho úkolem je oblečení v obchodě umísťovat, a prodejnu tak adaptovat na to, co se zrovna děje. V tom se pak může lišit obchod od obchodu, město do města. Běžné je například reagovat na aktuální počasí: když několik dní proprší, vizuál vytáhne do popředí modely, které tomu odpovídají, naopak na nečekaná extrémní vedra reaguje vystavením letních střihů a materiálů. Druhou částí vizuálovi práce pak je hlídat estetický rozměr obchodu, jednoduše se stará o to, aby to v něm bylo hezké. Vybírá například i nábytek, květiny nebo další dekorace.

Mluvila jste o unifikaci, přesto — všimla jste si při práci vizuála nějakých odlišností pramenících z lokálních kultur jednotlivých zemí?

Odlišnosti samozřejmě jsou, jedná se ale primárně o sezonní záležitosti nebo drobnosti. Například ve Španělsku, kde není zima, nemá smysl prezentovat zimní kolekci a do jejího stylu ladit i celý obchod. Zároveň si vzpomínám, že během mého působení v COS byla snaha propojovat se s lokálními značkami skrze spolupráce. V prodejně v Pařížské jsme tak například měli květiny z Květinového lahůdkářství nebo vázy od Dechem. Byla to moje iniciativa, ale fakt, že mi to vedení umožnilo a dostávala jsem prostor pro nějakou vlastní invenci, mě hodně motivoval. Nemyslím si, že jinde by mi to prošlo. Zároveň jsme mohli dělat tematické výlohy, například když probíhal Prague Pride, nebo když přímo v Pařížské probíhal fashion week.

Dnes jste majitelkou výběrového second handu Malé černé, který má dvě pobočky: dámskou a pánskou, je to tedy úplně jiné prostředí. Co z toho, co jste se naučila v korporátu, můžete aplikovat i v případě butiku?

Během práce v řetězci jsem musela dělat i to, co mě vůbec nebavilo, například vyhodnocování prodejů, porovnávání výsledků s uplynulými sezonami a práci s čísly obecně. Postupem času jsem si ale uvědomila, že teď v Malých černých používám ty samé nástroje, které jsem si osvojila v H&M a COS. To se týká třeba i přístupu k zaměstnancům: snažím se k nim chovat tak, jak jsem si během působení v řetězci já přála, aby se nadřízení chovali ke mně. V tomhle ohledu jsem moc ráda, že jsem si prošla celou cestou od prodavačky nebo fungování v obchodě na kabinkách až po manažerskou pozici, takže tu práci znám ze všech možných úhlů.

A co se týče tvorby vizuální stránky obchodu?

I v tom platí, že všechno, co jsem se naučila v COS, používám dodnes. Pomohlo mi to nastavit si jasně uvažování o vizuální identitě mého obchodu — vím, že chci, aby byl čistý a hezký, ale zároveň útulný a oduševnělý. Díky zkušenosti z řetězce zároveň dokážu pamatovat i na maličkosti, jako je například udržování jednotnosti používaného fontu na grafických materiálech. Rozdíl je pak hlavně v tom, že celá zodpovědnost za obchod leží na mně, nikdo mi nepošle mail s instrukcemi, jak má co přesně být.

Malé černé jsou rodinný podnik, vlastníte ho spolu se svojí maminkou Libuší. Jakým způsobem spolupracujete, aby to fungovalo?

Je to super, a zároveň super složité. Malé černé totiž nejsem jen já a máma, ale také naši dva zaměstnanci Ondřej a Mirek, kteří jsou bratři, a navíc moji nejlepší kamarádi. Ten vzájemný blízký vztah má spoustu výhod, ale je potřeba hlídat hranice mezi pracovní a osobní rovinou, což vyžaduje především velkou citlivost v komunikaci. Jsem ale ráda, že Malé černé vedu právě s mámou: máme totiž štěstí, že se skvěle doplňujeme, protože každá z nás je silná v jiných věcech. Máma měla sekáč už v 90. letech, byl to její sen. Je skvělá prodavačka a nákupčí, já jsem zase lepší manažerka, dokážu vytvářet dlouhodobé vize, a hlavně je potom naplňovat. Máma umí skvěle komunikovat se zákazníky, zároveň má ostré lokty a umí si vyhádat to, co chce. Já tohle v sobě tolik nemám, ale zase mám cit právě pro estetično, proto mě baví třeba i prezentace obchodu na sociálních sítích. Ale třenice mezi námi samozřejmě vznikají, většinou se to týká výběru produktů a udržování pořádku. Když ale jedna z nás něco na obchodě opravdu chce, umí to té druhé vysvětlit a tu volbu si před ní obhájit. Abychom si to zjednodušily, máme to pomyslně rozdělené tak, že máma má rozhodující slovo v dámské pobočce a já v pánské.

Jak se dělá dobrá výloha?

Především z ní musí být poznat, že člověk, co ji dělal, má pro vizuálno a módu cit. Vyskládat do výlohy barvy, co k sobě ladí, není těžké, ale opravdu dobrá výloha vzniká díky něčemu, co se nedá naučit, člověk to v sobě musí mít. Těžko se to popisuje: je to něco, co zažíváte na koncertě oblíbené kapely nebo třeba v galerii. Když jsem byla na výstavě minerálů v Národním muzeu, rozbrečela jsem se dojetím z toho, jak krásně to vypadalo. A tyhle pocity se snažím přenášet i do tvorby výloh, protože právě díky nim vás pohled na ni může odnést mimo všední realitu, ráda pro to používám slovo vytržení. Jenom v naší ulici jsou čtyři second handy, to znamená čtyři výlohy, takže z toho musíme vystupovat tak, abychom zaujali.

Jak probíhá váš tvůrčí proces, kde hledáte inspiraci?

Nově do toho zapojuji všechny z pracovního kolektivu Malé černé. Společně vybíráme téma, poté každý pošle svoje nápady, následně tvoříme moodboardy. Zvlášť se pak zaměřujeme na barvy, které použijeme. Já sama se snažím vždycky mentálně co nejvíc napojit na dané téma, i když to třeba není můj osobní styl. Podle mě rozhodují detaily, a zároveň jsem puntičkářka: někdy se k výloze vrátím třeba patnáctkrát, dokud s ní nejsem spokojená, a často chybí jen jedna drobnost, aby do sebe všechno zapadlo. Inspiraci ale nacházím třeba i na ulici: někoho potkám a řeknu si, že vypadá super a že takhle chci výlohu udělat.

Malé černé před časem spustily web s e-shopem, což dělá stále více second- handů, ačkoli právě u nich to určitě ještě před několika lety nebylo standardem. Co vás k tomu přivedlo, byla to pandemie?

Ne úplně, ještě před covidem jsme tu možnost řešili. Prodávali jsme totiž věci přes Instagram, já jsem zároveň měla pocit, že máme spoustu super zboží a upřímně, že tak trochu nemám, co dělat. Obchod dobře vypadal a skvěle fungoval, já v sobě ale měla ještě spoustu nápadů a věcí, které jsem chtěla předávat dál. A tak jsme se shodli, že zkusíme rozjet e-shop. Ze začátku jsme naráželi na různé překážky: prodávat na e-shopu stojí hodně energie, času a peněz. Zboží, co prodáváte online, nemůžete mít zároveň vystavené v obchodě, tam by si ho ale třeba někdo koupil okamžitě, zatímco na webu to může viset dlouho. Průběžně to ladíme, aktuálně třeba přes web prodáváme hlavně vlněné a kašmírové svetry, protože jich pro dámskou kamennou prodejnu máme nadbytek a je po nich velká poptávka.

Češi podle průzkumů nakupují online nejvíc ze všech národů v Evropě. Jak v tomto kontextu vnímáte význam kamenných prodejen. Myslíte, že do budoucna přežijí?

Co se týče second handů, myslím, že určitě, je to totéž jako třeba antikvariáty. Pro nás je kamenná prodejna zásadní, mimo jiné i kvůli blízkému kontaktu zákazníky. Většinu jich osobně známe a na některé, kteří k nám chodí pravidelně, už třeba myslíme i při nákupech a hledáme pro ně kousky na míru. Mentalita naší klientely je specifická: oni chtějí fyzicky jít a ulovit si ten super kousek, který nikdo jiný nemá, baví je to hledání. U řetězců je to jinak, jakmile jednou vím, že v Zaře mi sedí velikost M, můžu už pohodlně nakupovat na e-shopu, protože mi tam téměř vždy bude sedět velikost M. My ale na e-shopu například vůbec nenabízíme kalhoty, protože kdo si koupí džíny z druhé ruky bez zkoušení?
Foto: Barbora Koniakovská
Barbora Koniakovská
Barbora Koniakovská začala v roce 2011 pracovat jako prodavačka v H&M. Po dvou měsících ji zaujala práce visual merchandisers, a tak nastoupila do několikaměsíčního interního talentového programu. Jako vizuálka jezdila otevírat nové pobočky H&M po republice i po Evropě, podílela se na jejich podobě, školila další zaměstnance. V roce 2014 spolu se svojí maminkou Libuší v Praze na Letné otevřela výběrový second hand Malé černé. Krátce nato se v Česku otevřela první pobočka COS, kam se Barbora jako vizuálka přesunula. V obchodě v Pařížské strávila dalších pět let, z toho část působením v zahraničí jako školitelka a manažerka pro vizuály při otevírání nových poboček nebo jako podpora těch stávajících. V roce 2019 Barbora s Libuší otevřely druhou pobočku svého obchodu, zaměřenou výhradně na pánskou módu a doplňky. V roce 2021 Barbora COS opustila a nyní se věnuje pouze Malým černým.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.